HOLANDSKÉ MEDAILOBRANÍ

Holandské medailobraní.

Uplynul skoro měsíc od našeho návratu z 19. mistrovství světa žen v lovu ryb udicí na plavanou a na mém stole leží již pět dnů ten kulatý kovový kousek štěstí s barvou zlata a já vzpomínám, co všechno předcházelo té neuvěřitelné fontáně štěstí, radosti, hrdosti, dojetí a slz na stupních vítězů.

Všechno začalo už někdy v měsíci dubnu, ale to byla čistá úředničina. Na zajišťování ubytování a plánování dopravy není nic zajímavého. Tedy skoro, protože zajistit ubytování pro devět lidí tak, aby bylo i trochu místa na přípravu hlíny a krmení, není úplně snadné. To opravdu zajímavé se dělo až v červenci na řece Ohři v Terezíně. Mistrovství České republiky žen bylo posledním nominačním závodem a po něm měl trenér reprezentace uzavřít nominaci. Nelehký úkol, protože ze sedmi závodnic bylo nutné vybrat šest. Nominační kritéria byla jasná, dosažené výsledky byly vyhodnoceny, a tak mohla být na závěr závodu vyhlášena nominace na mistrovství světa. Ing. Jan Heidenreich si do družstva vybral Janu Grešovou, Barboru Bačinovou, Markétu Nováčkovou, Kláru Zahrádkovou, Pavlínu Novotnou a Janu Štikovou. Následovalo krátké období, kdy jsme přesně rozplánovali auta, náklad, řidiče a pasažéry, množství krmení, hlíny, červů, žížal, kukel a patentky. Výsledkem byl harmonogram nakládky materiálu a členů výpravy, který začínal v sobotu v pět hodin odpoledne v Brně a končil v neděli nad ránem na poslední benzinové pumpě před hranicemi s Německem. Konečně byla kolona seřazená, všechen materiál naložený a celá výprava kompletní. K závodnicím a trenérovi přibyl asistent trenéra Radek Zahrádka, doprovod ve složení Zbyněk Bačina, Milan Grešo a Jiří Novotný a moje maličkost v roli plánovače, organizátora a kontrolora. A mohlo se vyrazit.

Cesta probíhala bez větších potíží. Sem tam jsme sice odbočili z plánované trasy, abychom poblíž Berlína nad ránem ochutnali kávu z automatu na benzince, ale jinak šlo vše podle plánu, a než jsme opustili území Německa, jeli jsme v trošku roztahané, ale v koloně. Poslední dvě stovky kilometrů po holandských silnicích bylo pohodové svezení. Jednak Holanďané jezdí na dálnici jen 120 km/h – a oni opravdu jezdí 120, tedy spíš 118 –, jednak jsou jejich dálnice skvěle rovné a tiché. Prostě paráda. Vyhlížíme typické větrné mlýny a kanály. Obojího je kolem cesty dost. A samozřejmě, všude je obrovské množství pasoucích se krav, ovcí, koz a koní. Všech barev, vzrůstu a ras. Idylická krajina je sem tam narušena modrou stuhou kanálu, který zcela automaticky přitahuje naši pozornost, a hodnotíme, jak moc rybářsky příhodně vypadá.

Musím říct, že jízdu holandskou krajinou jsem si užíval a po vzoru pana doktora „jsem se kochal“. Nejvíc se mi líbilo, když se silnice „ponořila“ pod kanál široký dobře 60 metrů. Prostě Holandsko. Před polednem jsme se přiblížili k cíli naší cesty, k městečku Mantgum. A zde si s námi zahrála na schovávanou Honzova navigace s hlasem herce Pavla Lišky. Po odbočení na úzkou cestu mezi pastvinami se ozvalo: „Já bych to otočil.“ I uposlechl jsem hlas navigace, na vjezdu do blízkého hospodářství jsem otočil a jel zpět. Nedojel jsem daleko. Pan Liška totiž po pár desítkách metrů zahlásil: „Já bych to otočil.“ Tím mě ovšem naštval a do konce celé akce jsem ho nevzal na milost. A protože jsem byl připravený, vytáhl jsem vytištěný kus mapy s okolím Mantgumu a hezky po vojensku, podle mapy, jsem navzdory zmateným hláškám „Lišáka“ směřoval přímo k penzionu. A podařilo se, o půl dvanácté, po patnácti hodinách, jsme byli na místě. Během dvaceti minut dorazila všechna auta a mohlo se bydlet. Paní domácí je sympatická dáma, provedla nás oběma apartmány, větším pro dámy a menším pro pány, vysvětlila mi, jak se obsluhuje myčka nádobí a kde jsou ony zázračné tablety, které já znám pouze z reklam, ukázala, kde máme zásoby kávy, cukru a čaje, a zasvětila mě do systému výměny prádla a ručníků. Prostě takové malé vstupní školení.

Všichni vyložili tašky s oblečením a ke slovu přišly i první krabice s řízky od maminky. Po pravdě, víc mě zajímaly krabice s buchtami od maminky, a naštěstí i takové se našly. Protože bylo krásné počasí – podle slov Holanďanů byla neděle 19. srpna letošního roku nejteplejším dnem snad za posledních sto let – rozhodli jsme se, že pojedeme do Leeuwardenu omrknout budoucí místo činu. Pak jsme chtěli zamířit k asi třicet kilometrů vzdálenému moři, abychom z toho Holandska viděli víc než jen kravky kolem cest a závodní trať. Do Leeuwardenu je to z Mantgumu přibližně jedenáct kilometrů, z toho polovina vede po hlavní cestě směrem na Amsterodam. Netrvalo to tedy ani deset minut a parkovali jsme u hotelu Campanile, kde jsme museli náš tým zaregistrovat. To jsem udělal a dostal jsem od pořadatelů mnoho tiskových materiálů, vše pro každého člena výpravy. Dále jsme dostali oficiální trička mistrovství světa, přičemž na výběr byly dvě barvy, růžová a modrá, a všechny představitelné velikosti. Na závěr mi paní Jolanda Kok, hlavní organizátorka mistrovství, svěřila ještě v krabičce zabalený nový mobilní telefon, kdybychom náhodou potřebovali volat v Holandsku, abychom neutráceli své kredity. Nedomníval jsem se, že bych snad chtěl volat někomu v Holandsku telefonem, ale nikdy neříkej nikdy. A tak jsem kromě všech papírů nosil ještě telefon. Po registraci jsme vyrazili k Harinxmakanaalu, který byl od hotelu na dohled. Projeli jsme přes most, o kterém jsme hned v pondělí zjistili, že se umí zvednout a propustit pod sebou i zatraceně velkou loď.

Harinxmakanaal byl na straně města a domů obklopen udržovanými trávníky, na kterých polehávali hlavně mladší lidé, kteří se v kanálu i koupali. Sem tam projela kanálem i malá loď. Idyla a ráj na zemi. Po krátké obhlídce jsme zjistili, že náš břeh je jako podle pravítka, opevněný larseny a ocelovým profilem na okraji a tudíž z hlediska usazení sedačky naprosto bezproblémový. Protější se ale jevil z hlediska ryb daleko zajímavější. Byl opevněný sypaným kamenem, rostlo tam rákosí a břeh nebyl úplně rovný. Že by tam šel chytat odhoz? To se uvidí. Máme volno, a tak vyrážíme k moři. Holandské moře je na hony vzdálené moři, jak jej známe z reklamních letáků cestovních kanceláří. Od pevniny je oddělené obrovskou hrází, na které pilně pracuje četa ovcí na údržbě trávníku. Také jsou všude ovčí hovínka.

Moře samotné je zakalené, ještě hodně daleko od břehu mělké, tedy maximálně po pás vody, a pláž je tu celkem neznámý pojem. Nicméně jako správní suchozemci okusí většina členů naší výpravy koupel. Já se vzdávám tohoto potěšení a pobíhám po břehu a fotím mrtvé kraby, řasy na kamenech a jiné navýsost důležité objekty. Koupací nadšení vydrží naštěstí jen krátce a po slabé hodince vyrážíme zpět do Mantgumu připravit se na první trénink.

V pondělí ráno je budíček v šest hodin. Je potřeba připravit krmení a živou na první trénink. Ještě před tréninkem ale musíme na první poradu kapitánů družstev, kde si vylosujeme tréninková místa. Od pořadatelů jsme dostali tabulku s rozpisem boxů na celý týden, zbývá jediné, vylosovat si číslo a tím přiřadit box ke družstvu. Losovat jde Honza a já pilně zapisuji.

Kromě čísla boxu jsme se dozvěděli opravdu ošklivou věc – pořadatel nezajistil povolení ke vjezdu aut na komunikaci kolem kanálu (stezka pro cyklisty a penzisty), a tak budeme muset parkovat mezi domy a věci nosit tu méně a tu více stovek metrů. Nalézáme svůj box číslo 5 a pilně jako včeličky nosíme všechno vybavení pro šest závodnic. Samozřejmě se nestihl oficiální začátek tréninku, proto se domlouváme s vedle trénujícími Angličany, že posuneme krmení o půl hodiny. Rozdělíme mezi závodnice celkem čtyři různé vnadicí směsi. Namíchali jsme Turbo od MVDE, Special Gardon od Mila a Black Magic od Mila, poslední variantou byla směs Special Gardon s Black Magic. Já vše pečlivě zaznamenám pro účely analýzy výsledků. A trénink může začít. Na úvod se ještě sluší poznamenat, že zprávy hovořily o tom, že hlavní lovenou rybou je plotice menších velikostí na krátkou děličku a že se bude jednat o rychlostní lov. To si prosím zapamatujte.

Nebudu vás napínat. Navzdory tomu, že vodu v kanále každou chvíli obrátila doslova vzhůru nohama loď velká jako fotbalové hřiště v okresním přeboru, nachytali jsme 52 kusů ryb, nebo spíš rybek. Celková hmotnost všech úlovků dělala závratných 3 110 gramů, tedy průměrná rybka vážila 60 gramů. No, nic moc. O rychlostním chytání nemohla být ani řeč. Nejvíc nachytala Jana Grešová na Special Gardon. Balíme a jedeme se připravovat na další den. Je potřeba dovázat nějaké forpasy na 0,06 s háčky 22, protože na zdejší ryby se to jeví jako to pravé ořechové.

V úterý nám tabulka tréninkových boxů přidělila box číslo 1. Největší problém činila silnice s normálním provozem, která byla tak blízko břehu, že děličky zasahovaly až do cesty.

Opět jezdilo velké množství lodí, a protože tento box byl nejblíž mostu, u kterého musely vysoké lodě čekat na jeho otevření, stávalo se, že nám v lovném úseku „parkovaly“ lodě a čekaly na otevření mostu. Naštěstí jsme se později dozvěděli, že tato část tratě bude na závody vyřazena. V úterý dosáhla nejlepšího úlovku Jana Štiková, hlavně díky tomu, že z kanálu vylovila dobře šedesátidekového candáta. Jen pro zajímavost, používala krmení Special Gardon + Black Magic, oboje od Mila. Počet úlovků za celé družstvo ale poklesl na polovinu. Částečně jsme to přičítali velkému provozu lodí a opravdu špatnému místu. A mělo být hůř, a ještě hůř…

Ve středu jsme nosili vybavení na box číslo 10, tedy začátek horní třetiny tratě. Počasí bylo do rána nevlídné, foukal silný vítr a teplota byla kolem 14 stupňů. Dokonce i voda v kanálu tekla „do kopce“, tedy směrem od moře. Krmení jsme nechali beze změny, jen u Kláry a Báry jsme Turbo vylepšili vařeným konopím. Ryby nebraly, a nejen nám. Trenér anglického družstva proseděl na lavičce za naším tréninkovým boxem minimálně hodinu, ale asi nic důležitého nezjistil. My bohužel také ne.

Počet ulovených ryb se ještě snížil, poprvé se objevily v zápisech nuly, na druhou stranu se objevily první náznaky větších ryb, Pavlína vážila na jednu rybu 670 gramů, Klára na tři ryby 1 250 gramů, což byl nejlepší výsledek dne. Chytala na Turbo + konopí. Celkově chytilo družstvo osm ryb. Vůbec se nedalo říct, že by některé krmení fungovalo lépe. Protože bylo opravdu hodně chladno, ukončili jsme trénink v určeném čase a jeli se zahřát do penzionu.

Ve čtvrtek jsme dostali šanci vyzkoušet horní forhont a box 15. Na čtvrtek byl trénink zkrácen, protože nás čekalo slavnostní zahájení šampionátu, ale to bylo ještě daleko.

Ráno bylo zase chladno, větrno. Voda neproudila žádným směrem, zdálo se, že stojí. Do prvního průjezdu obrovské lodi s pískem. Míchači připravili jednu změnu, Klára dostala místo Turba krmení G5, s obrázkem Scotthorna, Jana Grešová a Bára dostaly žížaly na nastříhání do krmení. A šlo se na to. Tedy na sezení na sedačkách a čekání na záběr. Nejspolehlivěji brali úhoři, ale o těch jsme již věděli, že se nebudou do výsledků počítat. V tréninku jsme ulovili pět ryb, nejlepší byla Pavlína se třemi kusy, chytala na Special Gardon od Mila. Bára ovšem chytila na žížaly slušnějšího cejna. Čtvrtek se ukázal jako absolutně nejhorší den, některé týmy vůbec nedokázaly chytit jedinou rybu, například Jihoafričanky. Po čtvrtku bylo jasné jen jedno – je úplně jedno, jaké krmení se do vody háže, nemělo to na nic vliv. Pokud se dala přilákat aspoň nějaká ryba, pak na červy či jinou živou. Ukončili jsme trénink a jeli se připravit na slavnostní zahájení.

Počasí se naštěstí umoudřilo, a tak jsme za příjemného slunečního svitu a lehkého větříku vyrazili vstříc projížďce po kanálech starého Leeuwardenu a zahajovacímu ceremoniálu. V lodi s námi seděly výpravy Španělska, Ruska a Jihoafrické republiky. Začátek plavby byl u Casina Leeuwarden, moderní vysoké stavby, a kanály nás postupně zavedly do historické části města. Kapitán naší lodi nám předvedl, že skutečně ovládá své řemeslo, a bravurně projížděl úzkými kanály, které se různě lomily a kde bylo možné si sáhnout na strop. Po hodině plavby jsme přistáli u rozlehlého parku, ve kterém se nacházela restaurace De Koperen Tuin. K ní za doprovodu dvou místních bubeníků prošel průvod všech patnácti reprezentačních týmů.

Na prostranství před restaurací proběhl zahajovací ceremoniál šampionátu. Vyslechli jsme projevy místních politiků, zástupců holandského sportovního rybářského svazu a na závěr vystoupil s projevem i pan Claudio Matteoli. Po projevech následovalo malé občerstvení. A chvíli po setmění jsme vyrazili na pěší procházku městem směrem k našim zaparkovaným autům. Co trvalo lodí asi hodinu, jsme ušli za deset minut.

V pátek ráno se nekonalo žádné překvapení, co se týče počasí. Teplota kolem 14 stupňů, zataženo, vítr. Na oficiální trénink nám tabulka přiřadila box 13, tedy zase na horním okraji trati. Protože, jak ukazovaly výsledky celého týdne, krmení jakékoliv použité značky nedávalo žádné rozumné výsledky, na pátek trenér rozhodl, že vyzkoušíme variantu s malým množstvím krmení a větším množstvím hlíny s živou. A tak se přiděloval tu litr, tu dva litry krmení. A na ověření možnosti chytat velké ryby dostala pouze Bára žížaly.

Ryby si opět vybíraly náhradní volno, a tak na sebe úlovky nechaly dlouho čekat. Jako jedna z alespoň trochu účinných metod lovu se jevilo zakotvení těžšího lízátka, tedy přes deset gramů, a číhání na větší rybu. Ale lízátek, jak se zdálo, byl v naší výbavě nedostatek. Byl jsem pověřen nějaká koupit. Nebudu to zdržovat, po několika hodinách a desítkách kilometrů byl výsledek ten, že v Holandsku je desítka lízátko v obchodě asi tak běžný sortiment jako harpuna na žraloky v ČR. Vracíme se tedy s Honzou na trať na závěr tréninku, bez lízátek a o nejeden zážitek z Holandska bohatší. Lízátková krize se naštěstí vyřešila k plné spokojenosti trenéra, protože se objevily zásoby potřebných velikostí v jedné z krabic se sestavami. Co bylo ale důležité – ulovili jsme osm ryb. Tři chytila Pavlína, a co je nejdůležitější, tři chytila Bára společně se Zbyňkem. A byli to zlaťáci, cíl našeho snažení. Oficiální trénink byl pouze do 14 hodin, proto jsme se sbalili a vyrazili jsme vstříc metráku černé hlíny a přípravám na závod. Odpoledne jsem jel s Honzou vylosovat sektory na sobotu. Losování bylo rychlé a my jsme věděli, že na sektoru A bude Pavlína, na sektoru B bude Markéta, na sektoru C bude Jana Grešová, na D Bára a na sektoru E Klára Zahrádková. Kromě losování jsme dostali další informace ohledně kontroly délky děliček, délky vezírků a kalíškování a přesahu děliček za sektor. Vše jsem pečlivě zapsal a vrátili jsme se do Mantgumu.

Zde zatím naplno pracovala manufaktura na zpracování hlíny. Jak se ukázalo, protlačit černou těžkou hlínu jemným patentovým sítkem není úplně triviální záležitost. Ale všichni připravovali, co bylo potřeba. Odpoledne za námi dorazila i paní Heidenreichová. Dovezla z ČR čerstvou patentku na závod, kterou jsme považovali za velmi důležitou a v podstatě spolu s žížalami za naši „tajnou zbraň".

Večer se koná porada celého týmu. Honza oznamuje konečnou nominaci: náhradnicí bude Jana Štiková. Poté všechny seznamuje s vylosováním sektorů. Také se domlouvá, kdo bude za kterou závodnicí. U rodinných příslušníků je to jasné, a tak zbývá jen rozhodnout, že já budu za Markétou a Honza bude libero. A pak přijde na řadu to nejdůležitější, tedy taktická příprava na sobotní závod.

Honza se na základě výsledků tréninku a informací z trati rozhodl, že postavíme naši taktiku na lovu velkých cejnů na dlouhou děličku. Krmení bude minimum a bude se házet na krátkou děličku. Na dlouhou děličku se bude kalíškovat hlína s velkou patentkou, malou patentkou a žížalami. Chytat se bude na žížaly, popřípadě na patentku. Jako krmení vybral trenér Turbo. Složení živé návnady na závod bylo 0,4 litru žížal, 0,5 litru malé patentky, 0,5 litru velké patentky, 0,5 litru kukel, 0,25 litru pinek a zbytek spaření červi. Velká patentka na háček byla ve dvou psaníčkách, v jednom byla česká patentka nalovená Mirkem Blechou pečlivě uchovávaná deset dnů, v druhém byla čerstvá polská patentka. Pokyny pro závodnice byly následující: pečlivě zakrmit a chytal domluvenou taktikou, být trpělivý, protože přijde jen málo záběrů, je třeba je proměnit, jedna velká ryba bude stačit na vítězství v sektoru. A nenervovat se. První záběry mohou přijít klidně až po dvou hodinách. A jdeme spát, protože v sobotu budeme vstávat v pět.

Pokračování příště.

Autor: Ing. Jiří Hrazdil